Procházím si kreativním vyhořením... Ajej

Je 15. 6. 2025, sedím v autobuse na cestě na Slovensko za kamarádkou a píšu tyto řádky. Dostala jsem se do fáze, kdy mě tvorba nebaví. Tvorba grafiky, pro klienty, pro sebe. Psaní, čtení.. zkrátka nic. Ale začalo to vlastně celé úplně jinak.

Píše se 22. 2. 2025 a já balím poslední tašky do auta a předávám svůj byt zpět majiteli. Bylo mi trochu smutno, protože mi ten byt přirostl k srdci. Vyrostla jsem v něm. Mentálně i psychicky za poslední 2 roky, kdy jsem tam žila sama. Ale čekaly mě velké věci. Cesta do zahraničí a bydlení v Albánii? To jsem plánovala posledního půl roku. Letenka, ubytování na první měsíc v Tiraně a mé nepopsatelné natěšení. 

Ale jak moudří už vědí, když jde všechno hladce, něco se musí zákonitě pokazit.

Ještě se vrátíme trochu v čase a to konkrétně na 31. 12. 2024. Silvestr, ano. Silvestr neslavím, protože jeho tradice mi nic neříká. Teda hlavně jeho typická tradice. Svou “tradici” k přivítání nového roku ještě nemám vytvořenou, ale jednou budu mít svůj rituál a třeba i společně se svou rodinou ho budeme slavit po svém. Ale to je jiný příběh. V posteli jsem byla klasicky dávno před půlnoci, společné se Zante (kdo neví, tak to je má fenka) a chystaly jsme se spát. Četla jsem si Atomové návyky od Jamese Cleara, kterou jsem dostala k Vánocům a po pár stránkách mi začalo být divně. Myslela jsem, že jsem jen unavená, protože se mi zavíraly a bolely oči a tak jsem knihu odložila a šla spát. Usnout mi ale nešlo. Naopak. Bylo mi hůř a hůř a po pár hodinách už to bylo divný. Šla jsem si pro teploměr, po cestě jsem skoro omdlela a když jsem se k němu konečně doplazila, po změření jsem z toho čísla byla celkem vedle. 38,7. Vzala jsem si Paralen a že to zabere. Po asi půl hodině, kdy mi bylo jen hůř, mi teploměr ukázal 39,4. No a já už psala ségře, aby když tak byla v pozoru. Poslední naměřená teplota byla 39,7 a pak jsem nějak usnula. Ráno mi teplota spadla, ale stále jsem měla mezi 37-38 stupni. Po domluvě se ségrou mě s taťkou vyzvedli a jela jsem k nim domů, abych nebyla sama a měl se kdo postarat o Zante.

Od toho dne, teda spíše noci, mě doprovázel dusivý kašel. Z nějaké důvodu jsem to ale neřešila (ano, já vííííím) a přešla to jakožto nějaké nachlazení. Dny plynuly dál a já si pokašlávala. A víš co se stalo? Přesně to, co se dalo čekat. Ale, když na to koukám zpětně, jsem ráda, že to proběhlo takto. Hlavní plot twist celého tohoto příběhu je v tom, že jsem 3 dny před odletem do Albánie opět lehla s teplotou téměř 40 stupňů a skočila na plicním se zápalem plic. Au. Moje plány, natěšení, ale i ego to zabolelo. První dny jsem nic neřešila a byla jsem ráda, že jsem ráda a prospala jsem dny i noci. Potom jsem začala řešit věci okolo odjezdu a okolo práce. Dostat se ze samotného zápalu plic mi trvalo víc jak měsíc. Bylo to děsný, neměla jsem chuť k jídlu ani sílu nic dělat. Navíc mě dost trápil ten nepovedený odjezd. No a zde navazuje ta část o kreativním vyhoření. V tu dobu jsem to ještě nevěděla, ale zpětně to vidím - jak klasické.

První polovinu dubna mi práce začala dělat problémy. Nedokázala jsem nad prací uvažovat, začala jsem mít problémy se spánkem. Odevzdávala jsem tolikrát nepovedenou práci... A hlavně jsem si všimla, že mi práce vůbec nedělá radost. Měla jsem až nechuť k tomu. Trvalo to taky něco málo přes měsíc a postupně jsem přicházela na spoustu věcí. Okolo mě, ve mně, v mé hlavě. A výsledek?

Tyto řádky dopisuji později, konkrétně teda 21. 6. 2025 a i během těch pár dní se mi ukázaly další postřehy, které mi pomáhají všechno lépe chápat. Nebudu to okecávat. Od roku 2023 jsem jela v zápřahu, stereotypně. Dá se říct, že jsem žila prací. 24/7 k dispozici pro klienty a ve volných chvílích pro tento můj projekt. Ještě jsem si k tomu přidávala výzvy typu několika měsíční IT kurz u ItNetwork, dojížděla jsem 2x do měsíce přes celou republiku na školení a tvořila IT projekt. A celou dobu mi to přišlo v pořádku. Svou práci miluju a dělala jsem to fakt ráda. Po 2 letech mě to už ale dohnalo. Očividně.

Musela jsem myslet více na sebe. I když jsem chodila cvičit, starala se o to, co jím nebo si dělala občasnou radost, nebylo to dost. V hlavě jsem neustále pracovala, ať už jsem dělala cokoliv. Co jsem tedy dělala? Vzhledem k mé nechuti si sedat za počítač, bylo pro mě mnohem jednodušší dělat něco jiného. Ne, že jsem na práci kašlala, to vůbec ne. Ale brala jsem si dostatečné volno a prostor pro sebe, pro Zante, pro ségry. Šlo to pomalu a i když mi stále dělalo problém udržet pozornost například v knížce, stále se to hýbalo. Jeden den nahoru, druhý zase dolů.

Tento týden jsem strávila na Slovensku u kamarádky lomeno kolegyně. Dopoledne jsem pracovala a odpoledne jsme se vydaly ven. Ukázala mi Nitru, přírodu, hrad/kostel, skvělé podniky a já si to užila, jako kdybych byla týden v Řecku. No fakt! Poslední 2 dny jsem jí to sama říkala. Byla to moje (zasloužená) dovolená. Po několika dnech jsem přijela domů, v 7 večer, a hned druhý den odpoledne jsem zase vyrazila do Brna za mou nejdražší kamarádkou lomeno bývalou klientkou. I když jsem seděla v autobuse celkem 23 hodin, vůbec mi to nevadí!

Taky abych nezapomněla... další věc, díky které se mi dost ulevilo, mentálně, byla ta, že jsem si opět uvědomila, že mám možnost si jen tak odcestovat, sbalit do tašky noťas a mám vystaráno. S nadsázkou řečeno, samozřejmě. A to všechno především díky mé práci a mým klientům. Současným, ale také bývalým. Že když mi není nejlíp a chci změnit prostředí, tak můžu. Nemusím se trmácet do kanceláře nebo někam k pásu, kde mi je z toho na nic nebo tam jsou lidu, kteří jsou zlí. Což se mi jen potvrdilo to, co říkám celý život. Obdivuju lidi, kteří pracují ve výrobnách čehokoliv a ještě na nočních směnách. Všechna úcta!

Ne jen, že se mi mentálně ulevilo, ale taky jsem se opět vnitřně trochu změnila. Posunula jsem se. Jsem vděčnější, uvolněnější, šťastnější s tím, co mám a i můj pohled na současnost i budoucnost se pozměnily, což mi zase pomáhá lépe korigovat můj směr cesty. Tělo, mozek, hlava srdce - říkejme tomu, jak chceme, mi už muselo dát najevo, že dělám něco špatně.

Závěr této lekce je takový, že i když se mi toto období nelíbilo, jsem za něj opět ráda. Škoda je akorát, že si to člověk uvědomí až když je po, že ano. Takové situace nejsou vůbec příjemné, ale ty nás právě naučí nejvíce.

Pro dnešek se loučím a ať už jsi si v dnešním psaní něco pro sebe, co s tebou rezonuje, našla nebo ne, třeba si na něj jednou vzpomeneš.

S láskou,

K 🤎